Vzpomínka na profesora Makovského

Dovoluji si přispět vzpomínkou na prof. Makovského jako člověk o generaci mladší, než byl prof. Makovský, jako syn jednoho z jeho dobrých přátel, které prof. Makovský měl v Novém Městě. Musím upozornit i na to, že to budou vzpomínky poněkud kusé, protože v roce úmrtí prof. Makovského mi bylo něco málo přes 20 let.

Úvodem mi nedá, abych necitoval několik vět ze sloupku Jaromíra Tomečka, který byl uveřejněn v tehdejším brněnském deníku ROVNOST dne 28. prosince 1996 (to datum si samozřejmě opakovaně připomínáme, je to datum úmrtí prof. Makovského a článeček Jaromíra Tomečka vyšel v ROVNOSTI již v úmrtní den):

„Padl gigant, podťatý stěžeň, ze smrků na Žákově hoře nejvyšší, až se země zachvěla, skály roztetelily, lesy zahučely. Ale odešel člověk, jehož srdce bys v náručí neunesl: u Vincence Makovského se této člověčenské definici nevyhneš a ničím ji neopíšeš.“

Dále musím také uvést, že podle mého názoru platí jednoznačně vazba „Vincenc Makovský & Nové Město na Moravě & novoměstská střední škola“. Vždyť s touto školou byl Vincenc Makovský bytostně spjat a jeho úzký vztah k této škole je všeobecně znám. Uvedl bych na tomto místě jen dvě poznámky: především již jako dvacetiletý (v roce 1920) vystavoval Vincenc Makovský v tehdejší reálce své první práce (kresby) při příležitosti výstavy a oslav 25. výročí založení reálky (které připadlo na rok 1919, ale ze všeobecně známých důvodů se toto výročí slavilo až v roce 1920). Druhá poznámka se váže k velkolepé oslavě 75. výročí „narozenin“ novoměstského již gymnázia v roce 1969. To byl prof. Makovský již tři roky po smrti. Vzpomínám, jak můj otec sestavoval čestné předsednictvo tohoto velkého setkání všech přátel a abiturientů novoměstského gymnázia a proti mnoha hlasům prosadil, aby do čestného předsednictva byl jako jeden jediný (z význačných žáků gymnázia) uveden i zemřelý prof. Makovský. A ke své škole se vlastně prof. Makovský i po smrti vrátil, když v roce 1970 bylo novoměstské gymnázium pojmenováno jménem Vincence Makovského. Jeho jméno bylo obranným štítem proti snahám o uzavření novoměstského gymnázia koncem 60. let a jistě pomohlo tomu, že gymnázium Vincence Makovského nepřestalo přijímat nové žáky a dále produkuje absolventy, kteří proslavují Nové Město (rodiště prof. Makovského) a gymnázium (kde Vincenc Makovský maturoval) v republice i ve světě.

Jak si tedy já vzpomínám na profesora Makovského?

Setkával jsem se s ním v přítomnosti mého zvěčnělého otce, který měl tu čest být – podle mého názoru – jedním s blízkých přátel prof. Makovského. Setkal jsem se s prof. Makovským několikrát a vždy jsem měl ze setkání velmi příjemný, i když poněkud zvláštní pocit. I dnes si uvědomuji, že prof. Makovský ze sebe vyjadřoval určité kouzlo, dnes bych asi řekl sílu osobnosti, i když setkání byla vždy zcela neformální, nepřipravená a mnohdy i velmi svérázná. Pamatuji si na několik setkání v prostorách tehdejší formanky na Maršovské rychtě, kde v kruhu svých blízkých přátel a pod cigaretovou kouřovou clonou velmi výrazně vévodil prof. Makovský a zde jsem seděl (většinou u vedlejšího stolu, spíše asi z „bezpečnostních“ důvodů) v společnosti takových lidí, jako byl Josef Jambor, prof. Jiří Šebek, akademický malíř Jan Blažek (rodák z Křídel), prof. MVDr. Evžen Novotný z brněnské veterinární fakulty. Jednou nás do Maršovic s otcem vezl na toto setkání i akademický malíř Alois Lukášek. Cesta zpět do Nového Města večer, většinou za tmy (a já si pamatuji i na cesty v zimě, za sněžení a mrazu) byla velmi zajímavá, protože prof. Makovský velmi hlučně celou společnost „bavil“.

Další mé vzpomínky na setkání s prof. Makovským se pak datují již do Brna, kde jsem jako student lékařské fakulty několikrát za prof. Makovským šel (s otcem) do jeho ateliéru na Rybářské ulici. Návštěva v ateliéru byla pro mě vždy velikým zážitkem. Jednak jsem na vlastní oči viděl prof. Makovského při práci, jednak jsme po vstupu vždy museli trochu rozehnat cigaretový kouř a dávat pozor, na co šlapeme. Sochy, sádrové modely nebo i hotové plastiky jsem vždy obhlížel a moc se mi líbily. Prof. Makovský vydatně kouřil i přesto, že v posledních letech byl nemocný.

Poslední vzpomínky na prof. Makovského jsou z mého pohledu již jen smutné. Velmi dobře si pamatuji poslední týdny roku 1966, kdy byl prof. Makovský hospitalizován na II. chirurgické klinice Fakultní nemocnice u sv. Anny v Brně, na oddělení číslo 3. Já jsem zde v té době praktikoval jako medik. Prof. Makovský věděl, kdo jsem, a na nočních službách, které jsme tehdy sloužili, na mě opakovaně loudil cigaretu. Dal jsem mi ji.

Dovolím si zde uvést ještě jednu vzpomínku, vážící se k prof. Makovskému, k jeho škole a k sádrové soše J. A. Komenského. Myslím si, že to bylo někdy v roce 1957 (nebo 1958), kdy prof. Makovský rozhodl, že sádrový originál sochy Komenského bude umístěn v „jeho“ škole, v aule. Byl jsem tehdy přítomen tomu, jak se socha – rozřezaná na asi tři díly – dovezla před novoměstské gymnázium a jak se uvažovalo, jakým mechanizmem se díly sochy dostanou do druhého patra, do auly. Vše samozřejmě za přítomnosti prof. Makovského, který zde byl ve svém neodmyslitelném rozevlátém (kdysi bílém) pracovním plášti a se svým typickým černým kloboukem, samozřejmě s cigaretou v ústech. Významným „odborným poradcem“ byl tehdejší školník pan Josef Jaroš. Nejprve se zvažovalo, zda by se díly nedaly vytáhnout do auly oknem, ale tato možnost se pak zavrhla, protože by zřejmě byly problémy s upevněním kladky a s tím, že by se sokl sochy asi nevešel do rozměru oken. Proto se rozhodlo, že se díly sochy budou vynášet po schodech. Tento transport organizoval sám prof. Makovský (siláky sehnal školník Jaroš) a já si velmi dobře pamatuji na to, jak nad nesením všech samostatných dílů osobně dozíral prof. Makovský, jak velmi jadrně, nahlas a mnohdy i nereprodukovatelnými výrazy nabádal nosiče, aby se snažili cestou díly sochy nepoškodit. Transport se zdařil, jen jeden úraz byl, ale asi již při transportu dílů do Nového Města. Na pravé ruce sochy upadl malíček a tento malíček nesl do auly sám prof. Makovský v kapse svého pláště.

K prof. Makovskému a jeho soše J. A. Komenského mohu uvést ještě jednou vzpomínku. Při své první návštěvě Naardenu, asi v roce 1968, jsem samozřejmě navštívil i muzeum J. A. Komenského. Byl jsem velmi pěkně přijat a proveden a při prohlídce expozice bylo průvodcem (a tehdejším „ředitelem“ muzea v jedné osobě) zdůrazněno, že existují tři Makovského sochy J. A. Komenského: jedna (samozřejmě nejslavnější) je v Naardenu, druhá v Uherském Brodě a třetí v americkém Bethlehemu. Já jsem si dovolil namítnout, že sádrový originál je ve škole Vincence Makovského, v jeho rodném Novém Městě na Moravě. O tom nic ředitel muzea nevěděl, a tak mu po mém návratu otec poslal dopis s několika fotografiemi z instalace sochy J. A. Komenského v aule novoměstské školy. Na jedné (nebo více) z nich byl i zobrazen sám prof. Makovský. Při své další návštěvě v muzeu J. A. Komenského v Naardenu (asi v roce 1972) v tehdejším podkroví muzea byly skutečně vystaveny fotografie z instalace sochy v aule novoměstského gymnázia a již nový ředitel muzea věděl, že sochy jsou 4 a bylo zde taky na malém kousku papírku uvedeno, že fotografie věnoval prof. Rudolf Svačina z Nového Města na Moravě. Muzeum se ale znovu stěhovalo do nových prostor, expozice je zcela jiná, ale přece jen asi dvě fotografie s prof. Makovským a jeho Komenským z této auly jsou stále ještě vystaveny.

Závěrem své vzpomínky bych si dovolil být velmi osobní. V roce 2000 jsem musel vyřizovat se svým bratrem pozůstalost po našich rodičích. Mezi jinými jsem zde taky objevil krabici, kde byly kromě osobních dokladů mého otce v nepopsané obálce uloženy (s otcovou pečlivostí) zřejmě jen některé jeho projevy, které měl při nejrůznějších příležitostech (oslavy nejrůznějších výročí, zahájení výstav, ale i smuteční projevy) a mezi jinými jsem zde také objevil strojem psaný (a otcovou rukou opravovaný) projev, který otec pronesl za hustého sněžení nad rakví prof. Makovského na náměstí před rodným domem Jana Štursy v Novém Městě na Moravě dne 3. ledna roku 1967, kdy se prof. Vincenc Makovský „vrátil“ do svého rodného Nového Města. Dovolte mi tedy závěrem, abych část z tohoto projevu na konec svého vzpomínání uvedl.

„Celé město a celý kraj se zde v Novém Městě loučí se svým Vincencem Makovským a mně připadl nesmírné bolestný úkol říci to za všechny. Za všechny ty ba­bičky a dědy po chalupách, za všechny obyvatele rod­ného města, za Městský národní výbor, za Horácké muzeum, za jeho novoměstskou reál­ku, jejíž osud mu ležel na srdci do posledních chvil, za jeho četné přátele zde v Novém Městě, za umělce, kteří stejně jako on jsou nepřeryvnými kořeny spjati s tímto krajem. Ale jaké pak vlastně loučení s tímto velikým umělcem a vzácným člověkem, který při všech poctách zůstal vždy člověkem prostým a skromným! Vždy jeho stín bude navždy procházet ulicemi jeho rodného města, kde téměř na každém kroku narazíme na stopu jeho práce a jeho umění, ať už to jsou horské borovice na náměstí a keře v parcích, nebo jeho sochy, kde zasedne ve formankách zdejších hospůdek na pár slov se sousedy a známými. Zůstane tu i jeho hrob, místo klidného zastavení a rozjímání na horském hřbitově pod Třemi kříži. A tak je spíš na místě, abychom mu poděkovali. Poděkovali za všechno, co pro město i jednotlivé občany nezištně a s obětavou samozřejmostí vykonal, za jeho dílo, v němž my zde snad víc, než kdokoli jiný cítíme vnitřní souvislost s rodným krajem a městem, za lásku k tomuto kraji a městu, za vzácná osobní přátelství k tolika i nej­prostším lidem ve městě, za každé setkání, za každý stisk ruky, za každé slovo, kterých jsme si nikdy dost nevážili, protože jsme netušili, že budou poslední.“

Myslím si, že k tomu není co dodat.