Vincenc Makovský ve vzpomínce Ladislava Slonka

Moji rodiče byli zaměstnáni po první světové válce ve Vydavatelském družstvu v Novém Městě na Moravě, které mělo tiskárnu, knihařství, vydávalo knihy a noviny Horácké listy. Vydavatelské družstvo sídlilo na Vratislavově náměstí v domě u Salvátora. Makovští měli dům přes náměstí, a tak mladý Vincenc, kterému přátelé neřekli jinak než Vinca, měl do vydavatelství blízko. V létě, když studoval na Akademii, přicházel v rozhalené košili, plátěných kalhotách a většinou bosý. Okolo desáté hodiny dopoledne se pravidelně vařila káva, pro kterou si kávová zrnka sami pražili; redakční rada Horáckých listů diskutovala nové články, probírala se politika a novinky z Novoměstska.

Vinca se pravidelně zúčastňoval diskusí, ale hlavní důvod návštěvy byl v získávání nepostradatelného studijního materiálu – papíru. Táta mu schovával veškeré přebytečné a vhodné papíry z tiskárny a knihařství pro kreslení a malování. Ty si Vinca roztřídil a odnesl domů a do školy. Při jedné příležitosti namaloval tátu uhlem v životní velikosti na rub plakátu na Horáckou výstavu. Přinesl také z domova dva akvarely, které maloval z oken jejich domu – Zasranec a Náměstí s kostelem. Jednou po návštěvě zubaře Henzla namaloval uhlem jeho karikaturu. Ta se mu však nelíbila, proto namaloval druhou, kterou zubaři věnoval. První kresbu dal mému tátovi. Díla od Vincence jsme měli doma pečlivě uložená. Po odchodu rodičů jsme se s bratrem dohodli pro smysluplné řešení, že díla Vincence Makovského nabídneme Horácké galerii, kde jsou nyní uložena.

Já jsem se naposledy setkal s Vincencem Makovským v květnu roku 1954.

Po vyučování jsem přišel domů na Hájkovu ulici a byl jsem překvapen. V zakouřené kuchyni seděli bývalý ředitel měšťanky Josef Tulis, zaměstnanec radnice Karel Švanda, Vincenc Makovský a táta. Tátu, tehdy již důchodce, tato delegace překvapila při vaření oběda. Návštěvníci byli před příchodem na evangelickém hřbitově a přišli k nám stezkou z Brněnské ulice a pěšinkou okolo Svítilovy pazderky.

Vinca hodnotil výhled z našeho okna a komentoval rozdíl mezi pohledem v Novém Městě směrem na Ochozu, Harusák a Šibenici, oproti holému obzoru Holubky a Třech křížů. Vyzvedl polohu Koruny a okolí rybníků Cihelského, Klečkovce a Kazmíráku. Bavili se o Mercedesce a o výletech do Ochozy. Také o cestě ze hřbitova k nám na Hájkovu ulici. Mistr konstatoval, že to je nádherná cesta, která ale musí být rozšířena a prodloužena až k mostku přes Pusták. O politice se nebavili. Táta tehdy konstatoval, že Vinca, jako mnoho ostatních, je otráven vývojem a o politice se nebaví. Vždy jen něco zabručí.

Návštěvníci čekali na maminku, až přišla z tírny lnu, zde pracovala jako dělnice. Bylo to jediné zaměstnání, kde tehdy mohla pracovat. Po příchodu mámy debata nabrala jiný směr. Vzpomínali na Sokol, kde byla maminka náčelnicí, na divadlo, na vaření guláše, na majáles. Na spolužáky a přátele. Jejich vzpomínky a zážitky byly posunuty o 30 roků zpět. Seděli v kuchyni dlouho. Podobně, jak tam sedával Jiří Trnka nebo Bohdan Lacina.

Návštěva měla pokračování. Po několika dnech nás kluky z Hejkalova odchytil pan ředitel Tulis, ať jdeme na radnici pro nářadí. Karel Švanda tam má připravené krompáče, kolečka, lopaty a hrábě. Jak Vinca Makovský navrhl, rozšíříme stezku od Brněnské ulice po most přes Pusták. A jak říkal – šířka na dětský kočárek.

Za 14 dnů usilovné práce bylo hotovo. Museli jsme být opatrní u dopadu lyžařského můstku, vždyť jsme prakticky všichni skákali na můstku na Oboře a tam, kde byla nová stezka, ti nejlepší dopadali. A s použitým nářadím jsme potom ještě pracovali na stavbě hřiště ve Žmoli v Kozové borovince.

Když Vincenc Makovský vytvořil bustu TGM, jeden odlitek věnoval mamince. Mám ho doma na dobrém místě a těším se z něho. Je to trvalá vzpomínka nejen na Vincence Makovského, ale i na TGM.

Ladislav Slonek